K tomu, abyste si vzali hypotéku, musíte dostatečně vyzrát a vědět, proč ji chcete. Rozhodování trvá klidně i několik let. Zeptali jsme se několika mladých párů, které důvody je nakonec přesvědčily.
1. Chtěli jsme dávat peníze do vlastního
Matěj s Radkou jsou spořivý pár, vždycky ale hodně utratili za nájem. Jsou rádi blízko dění a chtěli bydlet v širším centru, proto si sehnali pronájem na pražských Vinohradech. Za 2+kk dávali bez energií 16 tisíc a snadno si po pěti letech spočítali, že už majiteli zaplatili 960 000 Kč. Bylo jim jasné, že to jsou vyhozené peníze.
Pomalu začali hledat byt v Praze bez vysoké hypotéky. Nakonec našli pěkný starší byt ve Strašnicích blízko metra, takže jsou za pár minut na Můstku, odkud už se všude dostanou.
Pro Matěje s Radkou byla koupě vlastního bytu investicí. Nejdřív si vzali pětimilionovou hypotéku, takže se zadlužili. Ale zároveň věděli, že za dalších pět let z dluhu splatí jeden milion. A tyhle peníze tentokrát jdou (až na úroky bance) do jejich vlastní kapsy, nikdo jim je tedy nevezme. Teď už se Matěj a Radka pomalu dívají, jak můžou výhodně refinancovat.
2. Připravovali jsme se na potomka
Rodina je základ nejenom státu, ale i života spousty lidí. Stejně jako pro Evu a Jana z Brna. Ještě před Eviným těhotenstvím chtěli mít vyřízené bydlení, do kterého se všichni v pohodě vejdou.
Eva si na tom zvlášť zakládala. Ona sama totiž vyrůstala v garsonce se svými rodiči, neměla tedy svůj vlastní pokoj a ve třech neustále sdíleli jedinou místnost. Během jejího dětství přišli o soukromí její rodiče, během dospívání přišla o soukromí zase ona.
Vlastní zkušenost pro ni byla důvodem, aby se na koupi vlastního bydlení s přítelem zaměřili ještě před tím, než se jim dítě narodí. „Když mě rodiče čekali, dali úspory raději do podnikání než do bytu a zůstali v garsonce. Doufali, že tak vydělají další peníze na větší byt. Podnikání ale nevyšlo a pak už svoje rozhodnutí nemohli změnit. Pro mě je tedy bydlení prioritou, protože nikdy nemůžu vědět, co se pak stane,“ popisuje Eva.
S Janem chtěli jenom jedno dítě, proto se při hledání zaměřili na 3+1 nebo 3+kk. Nakonec si koupili byt kousek za Brnem. Dali přednost novostavbě, protože si říkali, že zároveň kupují dědictví pro své dítě. Tak aby byt ještě dlouho vydržel.
Při rozhodování ale museli dělat ústupky. Aby hypotéka nebyla nad jejich síly, slevili z požadované plochy a rozhodli se pro menší bydlení s výměrou 65 metrů čtverečních včetně balkonu. Zatím jim to bohatě stačí.
Nesporná výhoda vlastního bytu je, že si ho kompletně zařídíte podle svého vkusu.
3. Nechtěli jsme nad sebou žádný dohled
Beránkovi už měli dvě děti a k nim i vlčáka a rybičky, ale pořád bydleli v podnájmu. A protože se jejich stádo občas nedá uřídit, často s majitelem řešili nečekané opravy.
Takhle třeba malá Mařenka jednou nakreslila celou rodinu na dovolené u moře. Krásně vybarvila modrou hladinu a svítící slunce, vlčáka zase jako fialový flek, na který dokonce přikreslila jednu blechu. Jenomže obrázek zvěčnila na zeď v obývacím pokoji.
A každý den se dělo něco. Pes rozkousal kus stěny, děti vysklily okno míčkem, rozbily dlaždičku v koupelně. Každou opravu museli nahlašovat majiteli a při tom se pořád omlouvali. To je nebavilo.
Do vlastního domu šli proto, aby se přestali bát, co se zase stane. Sice to bude nepříjemné i tak, ale nikomu se za to nemusí omlouvat. Všechno je na jejich zodpovědnosti a tak se jim to líbí.
4. Lákalo nás zvelebovat si svoje bydlení
Petr a Jana bydleli v dlouhodobém pronájmu kolem sedmi let. Když se tam stěhovali, byt byl nedávno zrekonstruovaný a vybavený. Do 2+kk si tak přinesli v podstatě jenom vlastní peřiny. Po pár letech ale v bytě začalo vybavení odcházet.
Nejdřív to odnesl gauč, který se proseděl. Kromě toho, že ani jednomu z nich nepadl do oka a zbytečně zabíral třetinu malého obýváku, se na něm teď ani nedalo sedět. Petr s Janou nechtěli pořizovat jiný, protože by starý museli vyhodit a nový by v bytě nechali pro případné další nájemníky. To jim přišlo jako zbytečný výdaj.
Oba také vždycky hodně vařili a pekli, v bytě ale nebyla pořádná trouba, jenom malá přenosná. V ní se sice připravili maso, už se tam ale nedala dát dortová forma nebo vánočka. Troubu podle svých představ nekoupili, protože by se vešla jen místo jedné kuchyňské skříňky, kterou ale nemohli majiteli vybourat.
Jana kromě toho vždycky snila o stěně v ložnici, která by měla barvu pruské modři. Protože byt nebyl jejich, do úpravy nešli. Jednak si nebyli jistí, co by na to řekl majitel, jednak by znovu museli vyhazovat peníze za malíře tam, kde nejsou úplně doma.
Možná to vypadá jako pár maličkostí, v seznamu jich ale měli víc. Koberec na podlahách, i když by chtěli raději plovoučku, sprchový kout místo vany, kde by oba po práci relaxovali, nevhodné žaluzie, které propouštějí světlo. Z prvotní idylky se nakonec stalo místo, které je každý den něčím naštvalo.
Začali proto přemýšlet nad hypotékou, aby si vybudovali bydlení podle svých představ. Po roce hledání našli takový byt, se kterým byli spokojeni – novostavbu bez vybavení. Teď mají modrou stěnu, vanu i sprchový kout, a taky pečou vánočku třikrát do roka, jak mají rádi. A až nastane čas, do bytu přidělají příčku a vytvoří další, tentokrát dětský pokoj.