Praha je město mnoha možností. Když dostanete v jedenáct večer na něco chuť, vždy najdete otevřenou večerku. Na každém rohu je kavárna, drogerie, kino nebo diskotéka. Metrem jste všude cobydup. Jenže co je výhodou, bývá někdy i na překážku. Své o tom ví Honza, Lukáš a Katka, kteří se po pár letech v Praze odstěhovali do menšího města.
Katku Ptáčkovou (27) lákala Praha už několik let. Po škole se tam s nadšením přestěhovala za prací. To Honza Kabát (30) bral Prahu jako nutné zlo, aby vystudoval vysněný obor. Lukáš Vrána (35) se do Prahy přestěhoval s rodinou kvůli práci a vyhlídkám na lepší školy pro syna.
Každý má na Prahu vlastní vzpomínky i názory. V jednom se ale shodnou: v Praze už by bydlet nechtěli. Čtěte, v čem vidí výhody a nevýhody bydlení v hlavním městě.
Kdy a proč jste se do Prahy přestěhovali?
Honza: Přestěhoval jsem se sem v roce 2010 kvůli studiu. Na základce i na střední mě bavila chemie a fyzika, tak jsem v tom chtěl pokračovat i na vysoké. Tak jsem šel na VŠCHT do Prahy.
Lukáš: Do Prahy jsem se přestěhoval v roce 2014 s manželkou a naším synem kvůli nové práci. Předtím jsme bydleli v Českém Brodě, kde je krásně, ale platy nebyly nic moc. Brali jsme to také jako skvělou příležitost pro syna – až vyroste, bude mít větší výběr mezi středními školami.
Katka: Lákalo mě to odjakživa. Když jsem byla malá, jezdívali jsme do Prahy svátečně s rodinou. Zamilovala jsem si metro, Křižíkovu fontánu, Petřín… Dlouho jsem plánovala, že až dostuduji vysokou, tak se tam na čas přestěhuju za prací.
To se mi splnilo v roce 2017. Můj plán byl, že si založím spořicí účet a za šest let se vrátím do Kutné Hory a koupím si tam vlastní byt.
Na co jste se těšili a jaké jste měli obavy?
Honza: Prahu jsem bral jako nutné zlo. Nejvíc jsem se obával toho, že na konci měsíce vyjdu s pětikorunou, protože Praha je drahá. Navíc je to rušné město. Já jsem z Jílového zvyklý na klid. Víkendy tu utíkají pomaleji, lidi jsou na sebe milejší a nejsou tu davy turistů.
Na druhou stranu jsem se do Prahy těšil, protože v Jílovém se tehdy nic moc nedělo. Líbila se mi představa, že v pátek zajdu na koncert do Lucerny, v sobotu se půjdu učit do kavárny a v neděli vyrazím do parku na brusle.
Lukáš: Těšili jsme se na mnoho věcí. Třeba na to, že o víkendu budeme mít spoustu možností, jak spolu trávit čas. Manželka se těšila, že až syn půjde do školky, nebude pro ni problém najít v Praze práci, protože je tu tolik pracovních nabídek.
Katka: Měla jsem obavy maximálně z toho, že se v Praze ztratím. Kutnou Horu znám pěšky i poslepu, v Praze jsem potřebovala navigaci v mobilu ještě půl roku po nastěhování. Naopak jsem se těšila na to, že tu navážu nová přátelství.
Na náměstí najdete všechno, co potřebujete: kavárnu, restauraci, galerii, kadeřníka, masnu a další služby. Foto: Jan Groh
Jak šlo zabydlování?
Honza: Zabydlování bylo v pohodě. Bydlel jsem na koleji, kde jsme se čtyři kluci dělili o dva pokoje. Nebyla to žádná hitparáda, ale aspoň to nestálo moc.
Zato hledání brigády bylo těžší. Věřil jsem, že něco najdu hned, jak přijedu, ale brigádníků měli všude dost. Nakonec jsem byl vděčný za práci ve fastfoodu, leštil jsem stoly a vynášel odpadky. Naštěstí jsem po půl roce našel brigádu, která mi víc vyhovovala finančně i náplní.
Lukáš: Bylo to hektické, ale po pár měsících se to srovnalo. Manželka se v Praze párkrát ztratila a v jednom kuse se ptala na cestu. Já trávil čas v kolonách. Nakonec jsem ale našel lepší trasu, jak jsem Prahu poznával více.
Katka: Nebyl to med. Parkování před domem byl problém. Když mi kamarád pomáhal se stěhováním, tahali jsme nábytek a krabice až z druhého konce ulice. První měsíce jsem si Prahu užívala téměř každý den. Chodila jsem do kina, na trhy, do vináren, kaváren nebo třeba do muzeí. Rozhodně jsem se nenudila.
Co vás na Praze hrozně štvalo?
Honza: Nejvíc mě štvala doprava a množství lidí v MHD. Kolej byla od mé školy tři čtvrtě hodiny vzdálená. Když byla kolona, trvala cesta do školy klidně i hodinu a půl. A navíc jsem občas musel čekat na další metro, protože do soupravy, která právě přijela, jsem se už nevešel.
Lukáš: Že je všechno, co potřebujete, tak drahé. A to, co je levné, za nic nestojí. Hračky a oblečení pro děti v Praze prostě nepořídíte levně. Pak nás štvala obsazenost školek. Měli jsme tu trvalé bydliště, a stejně byl problém sehnat volné místo.
Katka: Nejvíc asi to parkování. Bydlela jsem ve Vršovicích, kde je s parkováním problém neustále – říkali sousedé. A nelhali. Kdykoliv ke mně někdo přijel na návštěvu autem, hledal volné místo klidně i půl hodiny.
Časem mě štvalo i to, jak je Praha přelidněná. Skoro každý můj oblíbený podnik měl plno a bez rezervace nebyla šance zajít do restaurace na večeři nebo do kavárny na snídani.
V Kutné Hoře sice není kavárna na každém rohu, ale na večeři tu zajdete kdykoliv i bez rezervace.
Ať Prahu jenom nehaníme, co jste si na ní oblíbili?
Honza: Oblíbil jsem si Kunratický les, který jsem měl prakticky hned u koleje. Chodíval jsem tam v pět ráno běhat, učil se na zkoušky, bral holky na rande. V Praze se mi taky líbil kulturní život. Když jsem se nudil, vždycky bylo kam jít. Vlastně ty nejlepší koncerty a párty jsem zažil v Praze. V tomhle má to město fakt skvělou atmosféru.
Lukáš: Dětská hřiště, panorámata i dopravní dostupnost. Život v Praze je i přes nevýhody stále praktický a snazší.
Katka: Rozhodně parky: Grébovka, Heroldovy a Riegrovy sady nebo třeba Divoká Šárka. To jsou podle mě skvělá místa na piknik. Také mě hodně bavily farmářské trhy a design markety, odkud jsem nikdy neodcházela s prázdnou.
Proč jste v Praze nakonec nezůstali?
Honza: V Praze jsem se zdržel déle, než jsem plánoval, a to kvůli zajímavé pracovní nabídce. Radost jsem z toho ale neměl, protože bydlení v pronajatém bytě bylo dražší a abych do práce nedojížděl dlouho, bydlel jsem na Smíchově. Tam mi pod okny hulákali opilí turisté, kteří se v noci vraceli do nedalekého hotelu. Přes den jsem se prodíral davy lidí, kteří se hnali do obchodního centra. Ani večer na pivo nebylo kam jít, protože od pěti už bylo všude plno.
Motivací k návratu do Jílového byla moje manželka-spolužačka ze základky. Potkali jsme se v Praze v kavárně, zamilovali a rozhodli pro společné bydlení. Výchova dětí v Praze u nás ale nepřipadala v úvahu, tak jsme se vrátili do rodného města.
Lukáš: S manželkou jsme si uvědomili, že Praha není pro výchovu dětí ideální město. Nemůžete tam nechat dítě bez dozoru na hřišti nebo ho pustit bez doprovodu do školy. Navíc tam chyběl kontakt s přírodou.
Proto jsme se v roce 2019 odstěhovali kus za Prahu do Únětic. Manželka našla práci v knihkupectví a já dojíždím do Prahy. Autem je to jen půl hodiny.
Katka: Původně jsem plánovala, že v Praze zůstanu šest let, než mi skončí stavebko. Nakonec jsem se do Kutné Hory vrátila už za čtrnáct měsíců. Důvodů bylo víc: přelidněné město, dopravní kolony, ale i ceny v obchodech.
Roli hrála třeba i anonymita, kvůli které jsem se tu cítila cize. Na to, jak je Praha velké město, lidé se snaží být neviditelní. Neznáte své sousedy, prodavačka se na vás ani nepodívá, když se zeptáte na cestu, lidi dělají, že neví. V Kutné Hoře je to přesný opak.