„Ve stavebnictví je nejhorší neznalost. Věřím, že i díky Fachmanům vás nikdo neopije rohlíkem,“ říká Pepa Libický

Rekonstrukci satelitního domu v Tišicích jsme podpořili jako generální partner projektu a vyslali sem oblastní ředitelku, Markétu Pšenicovou. Ta fachmanům poradila, jak financovat stavbu Hypoúvěrem nebo co dělat, když nezbydou peníze na plot. A vyzpovídali jsme jednu z hlavních tváří projektu – Pepu Libického. Přečtěte si, co za zkušenosti si ze stavby odnesl, proč vítal rýpavé reakce a co by dnes udělal při stavbě jinak.

Pepo, co vás baví na kutilství nejvíce?

Že něco vytvářím rukama a vidím v tom kus sebe. Pro mě je to i relax. Někdo chodí do posilovny, já si nejvíc odpočinu při kutilství, protože u toho nemusím úplně „přemýšlet hlavou“. I když občas něco spočítám a změřím, abych to nedělal natřikrát.
 

Kde hledáte inspiraci k výtvorům?

Dívám se kolem sebe a sleduju současný svět a řemeslné trendy. Taky koukám na to, aby výrobky byly v souladu s přírodou a daly něco mně a hlavně lidem okolo. V pořadu Fachmani jsme práce ukazovali tak, aby se divák dozvěděl něco nového a snadno postup pochopil. Ta praktická rada i ukázka postupu práce mě na tom baví nejvíce.
 

Máte za sebou více kutilských pořadů, v čem se Fachmani podle vás nejvíce liší?

Ve Fachmanech jsme hledali způsob, jak dostat k divákovi ucelený přehled o pracích při rekonstrukci domu. Každá práce se totiž může dělat několika způsoby. A i když jsme neměli prostor rozebrat vše do detailu, divák se dozvěděl spoustu informací o nových technologiích a správných postupech.

Věřím, že každý kdo staví nebo rekonstruuje, získal spoustu užitečných informací. I když nebude rekonstruovat sám, tak se aspoň dozvěděl, jak kontrolovat firmu, která rekonstrukci provádí. Protože ve stavebnictví je nejhorší neznalost, kvůli které vás kdejaký řemeslník dokáže opít rohlíkem.

 

Je pravda, že koncept pořadu se zrodil v hlavě vám?

Fachmany jsem měl už dlouho v šuplíku. Vymyslel jsem si v tomhle pořadu dva „fachmany“ – jednoho kutila a druhého komika, kteří diváka provedou kompletní přestavbou domu. Hlavním klíčem bylo zpracování. Snažili jsme se předat lidem atraktivní formou rady k problémům, se kterými se při rekonstrukcích skutečně setkávají. S Prima DOMA jsme do natáčení skočili rovnýma nohama a nic nedělali jen na oko. Vše, co v pořadu vidíte, se na stavbě v té době opravdu rekonstruovalo.
 

Čím jste chtěl Fachmany odlišit od jiných pořadů?

Když jsem Fachmany vymýšlel, věděl jsem, že na televizních obrazovkách je řada pořadů o stavařině a kutilství. Některé se zaměřují na pomoc lidem, kteří si přestavbu domu nebo bytu nemohou dovolit a jsou založené hlavně na emocích. Typické hobby pořady pak předávají sezónní rady a návody. Ani v jednom ale neuvidíte ucelenou rekonstrukci. „Tedy až na Libovky“ (smích). Stavba je totiž živý organismus, kde musíte reagovat na zpoždění práce, počasí a další komplikace, které na vás vyskočí při rekonstrukci staršího domu. Tenhle koncept byl výzvou.

 

Fachmani se pustili do rekonstrukce jednogeneračního rodinného domu u Prahy

Jaký jste měl pocit z domu, když jste do něj poprvé vstoupil?

Byl to takový tmavý, prostě dům z 80. let. Ale neviděl jsem to jako problém. Když koukám na starou věc nebo budovu, vždy přemýšlím, jak z ní udělat něco nového. Tenhle dům taky někdo vybudoval. Zbourat ho a postavit na jeho místě nový, by zvládl každý. Já raději hledám řešení, jak věci opravovat a renovovat. Kdybychom jen bourali a stavěli nové domy, za chvíli bychom měli kolem sebe haldy nepotřebného materiálu a suti. Rekonstrukce mi přijde jako dobrá cesta, která je blíž i přírodě.

Hlavou se mi honilo kde začít, abychom dům dostali do podoby vhodné k užívání. Aby skvěle vypadal, odpovídal trendům a splňoval podmínky programu Nová zelená úsporám. To aby byl dům energeticky úspornější a zlevnili jsme si jeho rekonstrukci o příspěvky z dotací. Byla toho spousta, ale byli jsme teprve na začátku.

Máte nějakou radu pro čtenáře, proč by se neměli bát jít do rekonstrukce staršího domu?

První a důležitý krok je vzít si k začátku rekonstrukce statika. Ten vám řekne, jestli se dá dům vůbec opravit. Kdybyste to neudělali a začali s úpravami, dům by mohl i spadnout. Když si to prověříte, pak se dá vybudovat ze starého nový skoro vždycky. Určitě by se toho neměl nikdo bát a s hrdostí navázat na předky. Oni něco vybudovali, když na to šikovně navážeme, dům může nakonec sloužit ještě dalších padesát let.
 

Co bylo podle vás největší výzvou při rekonstrukci?

Nejvíce jsme si lámali hlavu nad podkrovím. Byly tam nízké stropy a my chtěli v druhém patře více prostoru. Rozmýšleli jsme se, jestli zvednout celou střechu, když už by byla sundaná, nebo snížit podlahu podkroví. Tahle rozhodnutí mají vliv na náročnost práce a rozpočet. My se rozhodli snížit podlahu, což vypadalo ze začátku dobře. Když jsme ale odkryli část stropu, narazili jsme na panely, které měly bohužel danou výšku a nedaly se snížit. Podlahu jsme tak museli nechat v původní výšce a v podkroví proto zůstala stejná světlá výška.

To je přesně ten moment, kdy si řeknete, že by se vyplatily předběžné sondy. Abyste přesně věděli, z čeho je dům postavený. Takhle nás stálo vybourání a nová podlaha asi tři čtvrtiny ceny nové střechy. A teď víme, že by se v poměru cena-výkon vyplatilo připlatit. Tehdy už to ale nešlo zastavit, práce byly v běhu.
 

Zasekli jste se někde nad rozpočtem, že byste si řekli: tahle práce navíc se už nevejde?

Jen u toho podkroví. Při rekonstrukci domu počítejte raději vždy s větší rezervou, než když stavíte nový dům na zelené louce. Člověk by si měl na začátku rozmyslet, co za svůj rozpočet chce zvládnout – aby se nestalo, že v polovině projektu dojdou peníze. Když pak bydlíte nějakou dobu na staveništi, přirozeně nepřichází ta očekávaná radost.

A někdy si přitom stačí jen rozložit finance tak, aby to nevadilo technologickým postupům a zbytek si dodělat postupně. Třeba když děláte v domě podlahy, připravíte si do nich chráničky, které do budoucna poslouží pro nové technologie nebo přípravu na podlahové vytápění, což není v rozpočtu taková položka. A až našetříte, připravené to jen napojíte.
 

Vzpomenete si na největší kuriozitu, ať už před nebo za kamerou?

Celkově jsme se při natáčení dost nasmáli. Sešla se dobrá parta lidí a postupně si vše sedlo. Třeba první natáčecí den jsme točili s Modrou pyramidou, jak jdeme s Karlem Hynkem (druhý moderátor Fachmanů) na ryby. Smáli jsme se, protože jsme asi čtyři hodiny natáčeli jeden skeč u řeky. Při představě, že máme před sebou 28 dílů a v každém má být „x“ takových skečů, jsme se modlili, abychom to tímhle tempem vůbec dotočili.

Když jsme ale točili poslední díly, zjistili jsme, že už celý díl dáváme dohromady za dvě hodiny. Postupně si všechno sedalo, s Karlem jsme si našli způsob komunikace, a dokonce jsme nedělali žádné extra velké přípravy. To jsme pak uvedli i v závěrečných titulcích pořadu přiznáním – „scénář píše sám život“ (smích).

Prostě jsme točili, co nás bavilo a snažili se to zlehčit. Když přišel problém, nedělali jsme z toho tragédii a řešili ho raději s trochou nadsázky. Diváci nám pak dokonce psali, že se u toho baví. Což nás těšilo, protože to měl být jeden z hlavních prvků, který jsme se do toho pořadu snažili propašovat. Aby z toho nebyl jenom suchý dokument o tom, jak se rekonstruuje dům.
 

Kdy vám naopak nebylo vůbec do smíchu?

Když jsme točili poslední klapku. Říkali jsme si, že je hrozná škoda, že už natáčení končí. Nebylo to ale na dlouho, stesk jsme rozbili tancem na hit od Jerusalema – světlo na konci tunelu. Chtěli jsme skončit s úsměvem na rtech a předat divákům poselství, že i Fachmani se přidávají k celosvětové myšlence, že pandemie jednou skončí a najdeme světlo na konci tunelu.

Do pořadu si pozvali profesionály z různých firem

Mimochodem, jak jste byl spokojený s profíky na stavbě?

Na všech bylo vidět, že vědí, co dělají. Všem partnerům bych chtěl ještě poděkovat, protože do toho šli s námi od začátku úplně nastejno – rovnýma nohama. I když taky netušili, co ze staršího domku vyskočí za chuťovky. Společně jsme ukázali realitu s problémy i reakcemi odborníků. Jsem rád, že se s námi na rekonstrukci podílelo tolik profesionálních firem. Díky tomu jsme pracovali s nejmodernějšími materiály a ukázali možnosti využití i způsoby aplikace.
 

Co jste se naučil za celé natáčení vy? Najdete tři nejzajímavější věci, které si odnášíte do další tvorby nebo do osobního života?

Odnáším si od každého řemesla něco. Protože každý odborník přišel s něčím inovativním. Já si díky natáčení třeba úplně otočil názor na sádrokarton. Doteď jsem mu moc nefandil. Protože kdykoliv jsem ho v minulosti zahlédl, byl popraskaný a nehezký. Získal jsem pak dokonce certifikát montážníka sádrokartonu ve škole suché výstavby firmy Rigips a právě zde jsem se dozvěděl, že je to kvůli špatné montáži. Takže teď vím, že se do něj v budoucnu rád pustím. Hodně mě bavily inovace ve fotovoltaice, o kterých mluvíme v celém dílu seriálu s odborníky z ČEZu. A zaujaly mě i epoxidové podlahy, které teď beru jako nejvhodnější variantu do suterénu nebo sklepa.

Ale nebyl jsem sám. Každý ze štábu si z natáčení odnesl to své. Viděl jsem to hlavně na našich kameramanech. Jsou to mladí kluci, kteří se chystají stavět. Pro ně je tohle natáčení lepší, než kdyby šli na stavařinu. Teď vědí, co si mají ohlídat a co zvládnou svépomocí.
 

Přidal jste na stavbě i vy ruku k dílu, nebo jste se s kolegou Karlem Hynkem drželi spíše moderátorského řemesla?

Ve Fachmanech jsem ruku k dílu moc nepřidal. Vlastně jsem jen namontoval čerpadlo. Kromě postupů, co si diváci zvládnou udělat sami, jsme totiž chtěli ukázat i to, že když zákazník na práci poptá firmu, tak stavbu vlastně předá a nemůže do toho zasahovat. Řeší maximálně to, co se bude měnit, ale nemůže do toho fyzicky vstupovat. Pak si třeba hlídá jen rozpočet a termíny. Nebo to celé nechá na stavbyvedoucím. Nám to celé dozoroval Pepa Beneš ze Stavaria. Kromě toho, že má kolem sebe spolehlivou partu lidí, část pořadu z odborného pohledu odmoderoval.
 

Jaké byly reakce diváků, čekali jste, že se objeví i pár rýpalů?

Jedno ožehavější téma se našlo. Byla to bezpečnost práce. Řada diváků nám třeba psala, že jezdíme na vysokozdvižném vozíku a nedodržujeme u toho bezpečnost práce. Jsme rádi, že si toho diváci všimli. V jednom z posledních dílů jsme jim proto přetlumočili náš záměr.

Řadu bezpečnostních přešlapů jsme totiž vytvářeli záměrně ve spolupráci s Nadačním fondem STOP úrazům. Chtěli jsme poukázat na to, že takové chyby většinou lidé vidí hlavně na ostatních. A když sami pracují, některá opatření záměrně nebo rutinně přehlíží.

My chtěli jít cestou osvěty. Víme, že je bezpečnost práce sama o osobě taková „suchá“ a jsou to vlastně jen příkazy a zákazy. Když ale chyby vidíte u druhého, snadno si je uvědomíte a zapamatujete. A přitom je to jen o zvyku. V Německu se třeba jistí při práci na střeše stejně automaticky, jako my si sedáme do auta a poutáme se. U nás je ale bezpečnost práce stále bohužel v plenkách.