Už pár let přicházejí na svět děti jejich dětí. Mezi záplavou slz radosti jim ale občas do očí vyhrknou i slzy zlosti. Po letech totiž zjišťují, že jsou na dětské vylomeniny už příliš staří. Zeptali jsme se prarodičů, jak návštěvy vnoučat u sebe doma vnímají a jak se na ně připravují. Přečtěte si jejich vyprávění.
Petr a Ivana (oba 61 let): Bojíme se, co zase provedou
V našem rodinném domě s velkou zahradou bydlíme v podstatě celý život.. Vychovávali jsme tu naše děti, a když se všechny odstěhovaly, barák na chvíli utichl. To jsme si na pár let oddychli, pak ale přišla vnoučata. A to rovnou pět. Tedy alespoň zatím.
Na návštěvy k nám jezdí poměrně často. Těšíme se, ale zároveň se trošku bojíme, co zase provedou. Po každé návštěvě to bývá jako po bitvě, spousta věcí už rozbili a z gauče jsme několikrát stírali čokoládu. Před samotnou návštěvou zajišťujeme několik věcí. Hlavně pečeme a nakupujeme spoustu pití a sladkostí. Nesmí chybět nic, co dětem chutná. A že jim toho chutná. Pečeme maso, záviny, často i dorty, pokud zrovna slavíme nějaké narozeniny. Děti často mění svoje chutě, jednou jim chutná to, jindy zase něco jiného.
Kromě toho jim ještě kupujeme malé dárečky, a to plyšáky. Sbíráme kvůli nim body v supermarketech. Plyšáky naše vnoučata milují, i když je často střídají – co je oblíbené jednu sezónu, skončí za pár týdnů pod postelí.
„Máme pět vnoučat a občas přemýšlíme, kam se schovat.“
Na návštěvu pak musíme připravit samotný dům. Většinou se celá rodina prostě sejde v obývacím pokoji, odneseme proto odtud všechny dekorace, které se snadno rozbijí. Takže vázy a dekorativní hrnečky. Přes všechen sedací nábytek přehazujeme přehoz, abychom znovu nemuseli čistit čokoládu a další dobroty. Ze stolu sklidíme ubrus, který by děti mohly strhnout i s jídlem nebo horkým pitím.
Také jsme dětem stanovili jedno pravidlo – nesmí za žádných okolností do naší ložnice. A to prostě pro to, aby nám neskákaly po posteli. Máme na ně trik, který doporučujeme všem ostatním prarodičům: v obýváku jsme jim vybudovali hrací koutek, kde se zabaví, když si chtějí dospělí povídat. Přichystali jsme jim tam několik hraček, které vždycky zůstanou u nás, a proto jsou pro ně jedinečné a pořád je baví.
I když z toho máme vždycky trochu obavy, jsme nakonec vlastně rádi, že děti dorazily. Je skvělé, že se vidíme s celou rodinou a dozvídáme se, co je nového. I když se na návštěvu vnoučat poctivě chystáme, nepřeháníme to – chceme je ale vidět spokojené.
Jan a Marie z preventivních důvodů uklízejí ubrus. Děti za něj nechtěně zatáhnou a jídlo a pití skončí na zemi.
Jana (65 let): Na nějaké úpravy už jsem zanevřela
Mám jen jednoho syna, který nedávno s manželkou přivedl na svět dvě malé holčičky, Idu a Ladu. Jedna už čile běhá a povídá, za dva roky půjde do školy. Ta druhá ještě cucá dudlík.
Před každou návštěvou mě čeká seznam úkolů, které jsem si stanovila. Je to velká zodpovědnost, když k vám jednou dvě takhle malé děti.
Nejdřív dělám malý průzkum. Poptávám se syna a snachy, jaké pohádky zrovna frčí a jaké už jsou takzvaně out. Občas je to růžová prasečí rodinka, jindy zase jednorožci nebo pohádky Němcové. Snažím se pak podle toho připravit, z knihovny třeba vypůjčím podobný titul, na YouTube najdu adekvátní pohádky nebo jim seženu dáreček v podobě aktuálně oblíbeného hrdiny.
Nakoupím také zdravé mlsání, tedy chutné sladkosti, po kterých děti nepřepadne několikahodinová hyperaktivita. Načetla jsem o tom několik článků a čas od času takovou zdravou buchtu upeču taky.
„Když děti dorazí, první hodina znamená totální chaos. Starší vnučka je divoška, pobíhá po domě a tahá našeho psa za ocas. Spolu jsou dobří parťáci, což ale není dobré pro nikoho jiného. Jeden křičí, druhý štěká, no prostě neřízené střely.“
Vnučka mi po příjezdu hned zběsile vypráví, co se dělo. Co měli ve školce na oběd, co se stalo na pískovišti, co viděla ve Večerníčkovi, co si zrovna s tatínkem čte. Snažím se všechno trpělivě vstřebávat a poslouchat, i když je to jako vodopád informací.
Bydlím ve starším rodinném domě, kde je půda a půdní pokoj – a ten malá miluje. Vždycky se tam zašantročí a někdy kreslí pastelkami po mých knížkách. S tím už jsem se smířila. Vnučka ale objevila, že na půdě schovávám hračky mého syna, tedy jejího táty, a to jí zajistilo zábavu na několik návštěv dopředu. Minule třeba postavila školu z osmdesátkových mončičáků.
Na nějaké úpravy domu jsem už zanevřela, protože to stejně nemá cenu. Děti se dostanou všude. Snažím se ale, aby v domě bylo obecně bezpečno. Pár kusů nádobí už jsem oželela, fleky od zmrzliny na halence jsou vlastně v pořádku. Takový je prostě život a mě těší, že vnučky mám. Jsem ale zvědavá, s čím přijde ta mladší, jakmile docucá dudlíky.
Bez hraček u sebe doma se s vnoučaty neobejdete. Naučte je ale uklízet všechno zpátky tam, kde to našli. Vyčleňte na hračky třeba jednu skříň.
Anna (73 let): Děti jsou u mě na vesnici jak v jiném světě
Bydlím na vesnici a moje děti a vnoučata bydlí ve velkém městě. Nedávno jsem si uvědomila, že je návštěva u mě pro ty tři mrňata jako výlet do jiného světa. Vždycky se radují ze zahrady a ze sousedových slepic. A když potkají na procházce kozu, jsou z toho na větvi. Tohle ve městě nemají.
Před návštěvou vnoučat vždycky chystám zásoby. Musím jich mít tak akorát, aby si děti smlsly, aby se toho nepřejedly a abych na ně měla v případě krize nějakou páku. Dobře mi totiž funguje, že když zlobí, vyjednám s nimi klídek třeba za bonbón.
„Jakmile mi oznámí, že ke mně přijedou, tak mě napadne: budou tu kobylky! Jejich maminka totiž vaří hrozně zdravě a u mě se těší na něco jiného.“
Když ke mně přilítnou jako velká voda, křičí: „Babi, babi, co budeme dělat, co pro nás máš přichystané?“ Jeden přes druhého mi pak říkají svoje nápady. Každé z vnoučat je úplně jiné. Maruška si třeba ráda hraje na princeznu, přijede v princeznovské sukni, je celá od třpytek, a pak se v tom na zahradě válí v blátě.
Jejich oblíbená hra je na zahradníky, takže si vezmou zástěry a pak ryjí rýčem v zemi. Snažím se to trochu regulovat, ale už nejednou provedli několik lumpáren. Vloni na podzim třeba sklidili obří dýni, kterou jsem nechávala dozrát. Prostě ji odsekli ze stonku a odkutáleli na verandu. Měla tak 15 kilo, takže radost jsem z toho příliš neměla.
Návštěvou vnoučat a jejich zálibou v pobytu na zahradě nejvíc trpí náš vlčák Bublina. Je milý a přítulný, děti z něho ale mají respekt. Tak ho pro jistotu už dopředu zavírám do kotce.
Za těch několik let už jsem ale zjistila, že nejlepší zábava jsou stará rodinná alba. Vždycky jich pár dopředu vytáhnu a pak je spolu procházíme, děti rády poslouchají, co jim o fotkách vyprávím.
Když jsou tady, mám doma pořádně živo. Jsou to sice trable, ale pokaždé se na ně těším. Oni mají jiný svět u nás na vesnici, a já mám zase na chvíli jiný svět s nimi. A to je moc fajn.