Ještě kousek, ještě kousek, ještě a... patnáct centimetrů omítky leží rozsypaných na podlaze. Kolikrát jsem tuhle situaci zažil. Zdeformovaná hmoždinka v ruce, police nebo zrcadlo opřené o stěnu a já proklínám spáry ve zdech, nekvalitní vrtáky či vruty, tátu, který mě nic nenaučil, a hlavně sebe. Přesto jsem se po letech příležitostného vrtání naučil pár fíglů, jak dostat hmoždinku do zdi a uchovat si mentální zdraví.
Táta je machr. Opraví vodu, odvzdušní topení, zavěsí lustr, vymění si pneumatiky u škodovky a určitě by vylepšil i vzducholoď, pokud by ho potomci hraběte Zeppelina požádali.
Když jsem jako malý třeba přetrhl řetěz na kole, odvezl ho na deset minut do dílny, řetěz opravil a já se zvesela vrátil k ježdění. Tak to bylo se vším. Místo, aby mi ukázal, jak opravu dělá, vysvětlil mi postup krok za krokem a dal mi to příště k vyzkoušení, vyřešil to sám. Mně teď táhne na padesát, bydlím v satelitním domku na druhém konci republiky a pravidelně zjišťuju, jak moc mi tyhle nepředané zkušenosti chybí.
Kolik zdí jsem už vrtáním zničil
Nejčastěji toho lituju při vrtání, ke kterému se obvykle dostanu kvůli manželce. Probíhá to takhle: v garáži se z ničeho nic objeví nový kus nábytku, klidně něco malého, ale k zavěšení, manželka označí místo, kam by poličku nebo skříňku chtěla, a určí termín.
Jenže manželka do zdi nevrtá. Proto netuší, že při vrtání člověk nikdy neví, co ho čeká pod omítkou – cihla, sádra, kámen, betonový překlad, kabel s elektřinou? Většinou je to z mé zkušenosti kombinace několika materiálů, proto akci odkládám, co to jen jde. Nakonec ale stejně musím vytáhnout vrtačku, vruty, hmoždinky, vodováhu a jdu na to.
V hlavě se mi přitom vybavují všechny ty stěny, které jsem rozvrtal a pak jsem přes obrovské díry zamaskované sádrou zavěsil obraz – aby tolik neprovokovaly moje poraněné ego. Velmi barvitě si pamatuju, jak jsem s kamarádem na střídačku vrtal do panelu průchod pro kabel od klimatizace.
- Nejprve vrtačkou ze supermarketu, kterou jsme po 10 minutách uvařili.
- Poté půjčeným nářadím od souseda.
- Už jsme museli být dávno skrz, ale vrták stále zajížděl hlouběji.
- Až když se místo betonu začala z otvoru drolit dřevěná drť, zjistili jsme, že už pár minut ničíme vestavěnou skříň v ložnici.
Neexistuje činnost v domácnosti, kterou bych měl rád méně než právě vrtání.
Chytré fígle, které jsem se naučil
Co jsem nepochytil od táty, to jsem se pokusil dohnat praxí, pozorováním sousedů a řemeslníků, kteří se u nás doma během let prostřídali. V posledních letech jsem se dovzdělal i přes instruktážní videa na YouTube. A světe div se, začal jsem se zlepšovat.
Nejsem zdaleka tak dobrý jako hodinový manžel, ale díry ve zdech našeho domu už nepřipomínají zkušební vrty na lithium. Tady jsou ty nejdůležitější rady, které jsem si vyslechl, prohlédl a v praxi vyzkoušel.
- Nikdy, opravdu nikdy nepracujte s nářadím, které prodávají v obchodě s potravinami.
- I s pořádnou vrtačkou je potřeba všechno správně změřit, radši dvakrát. Vodováha funguje, i ta z mobilní aplikace.
- Vyznačte místa pro vrtání obyčejnou tužkou. Pokud na zdech nechcete žádné značky, nalepte na stěnu malířskou pásku a značte na ni.
- Začněte s vrtákem o 2 velikosti menším, než potřebujete. Po vyvrtání otvoru ho vyměňte za větší a pak ještě jedna směna. Snížíte pravděpodobnost opadání omítky.
- Hmoždinka může ze zdi vyčuhovat. Ale opravdu jen o kousek.
- Nebojte se přizvat pomocníka, který bude rovnou odsávat padající zbytky omítky nebo cihel. Vyhnete se zbytečným skvrnám na zdi.
Zlepšil jsem se, ale nejradši mám vrtačku v kufříku
Navzdory svému zlepšení pořád nemám při vrtání jistotu. A nejlepší je podle mého vrtačka bezpečně zavřená v kufříku. Asi se to nezmění, dokud se s manželkou nepustíme do velké rekonstrukce domu, která se nemilosrdně blíží.
Na druhou stranu, kde může dnes padesátník s rodinou na krku zažít euforii – na fotbale, při rockovém koncertě a pak už jen ve chvíli, kdy se mu podaří vyvrtat tři díry vedle sebe, do všech zatlačí hmoždinky (ani příliš snadno, ani s velkým odporem), zavěsí polici, utáhne vruty a ono to drží, jak má. To pak chodím po domě pyšně jako páv a říkám si: tati, sleduj!