Kdysi to byl můj dětský pokoj. Postel, psací stůl, židle, skříň na oblečení a knihovnička. S nástupem na vysokou jsem se ale za rodiči vracel čím dál míň. Proto nelenili a předělali děcák v podkroví k obrazu svému. Nejprve na skladiště haraburdí a po deseti letech je z něj regulérní dílna na šití a kutění. Kdo ví, na jak dlouho.
Pětkrát pět metrů, zkosený strop, dvě střešní okna, základní nábytek a na stěnách pár plakátů – fotbalisté Slovanu, kapela The Offspring a Clint Eastwood s kloboukem ve špagetovém westernu Hodný, zlý a ošklivý.
Tak vypadal můj dětský pokoj v době, když jsem na gymnáziu pod Ještědem složil maturitní zkoušku a vyrazil za vysokoškolským životem do Prahy. Dnes mi je 29, práva mám už dávno hotová a můj pokoj vypadá úplně jinak.
Nepoužívané křeslo, stará lavice a další haraburdí
Ze začátku studií jsem se domů do Liberce vracel téměř každý víkend – když rozvrh dovolil, často už ve čtvrtek. Spolužáci z fakulty byli sice fajn, ale pevnější vazby jsem měl pořád s kamarády ze střední. Můj pokojík tehdy vypadal stejně jako před maturitou, jen jsem v návalu dospělosti sundal ze zdi plakát místních fotbalistů.
S každým ukončeným semestrem mě to domů táhlo méně a méně. Z Černého Mostu je to autobusem sice jenom hodina cesty, ale těžiště mého společenského života, brigád a lenošení se přesunulo do Prahy. Za bývalými spolužáky a rodinou jsem se dostal tak jednou za měsíc – ostatně, pokud by mě chtěli vidět častěji, nasednou do auta a po dálnici jsou u mě za hodinu, říkal jsem si.
Nikdy jsme to s rodiči neprobírali, ale s každým návratem do Liberce bylo patrné, jak jim těch málo využívaných 25 m2 vrtá hlavou. Začaly plíživé změny. Tu jsem se při ranním návratu z hospody málem přerazil o nepoužívané křeslo, tu se vedle skříně s oblečením objevila stará lavice, která vždycky stála dole v kuchyni.
Postel mi tam nechali, takže jsem drobné zásahy v pokoji nedramatizoval. Ale nešlo si nevšimnout, že si tu třeba na jaře otec odložil běžky a v létě matka zavěsila na střešní trámy byliny na usušení. No a na podzim tam vzniklo regulérní skladiště všeho, co nemohlo zůstat na zahradě a jinde prý nebylo místo. Minimalismus se u rodičů nikdy neprosadil.
Došlo na přestavbu pokoje i klimatizaci
Když jsem po škole nastoupil do první pořádné práce a sestěhoval se s přítelkyní do malého bytu ve Vysočanech, rodiče mi oznámili: „S tím dětským pokojem se musí něco udělat.“ Rozhodnutí obnášelo přestavbu pokojíku na šicí a tvořící dílnu, a tak během jednoho léta:
- vystěhovali starý nábytek,
- zvětšili střešní okna,
- nainstalovali klimatizaci,
- vymalovali pokoj,
- pořídili velký pracovní stůl, šicí stroj, pořádné židle a gauč.
Nejnáročnější byla jednoznačně klimatizace – množstvím práce i finančně. Když jsem si jako teenager stěžoval, že se v podkrovním pokoji nedá v létě spát, nešlo to. Teď to ale nebyl problém. Rodiče to prý chtěli vyřešit z gruntu, tak investice dávala smysl.
Rychlost, s jakou proměna proběhla, mě překvapila. Když jsem po dvou měsících přijel za rodiči, bylo vše hotové a matka mě uvedla do své dílny, ve které mám rozkládací gauč na přespání. Plakát Clinta Eastwooda nechala viset na zdi – prý jako nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy jsem ještě bydlel u nich v Liberci.
Pokojík dostal nový život. Ale kdo ví, co přijde za půl roku
O čtyři roky (a jednu přítelkyni) později se ale blíží další změna. Z mých rodičů se za pár měsíců stanou prarodiče a v Liberci se teď usilovně přemýšlí, jestli by stálo za to předělat dílnu na dětský pokoj.
Uvidíme. Předpokládám, že šicí stroj uvolní místo dětské postýlce, balíku s plenami a časem i krabici s legem. Liberec má sice silnou textilní tradici, ale malé děti by přece jen neměly vyrůstat u šicího stroje a zásoby špendlíků. Dobrá zpráva zní, že klimatizaci už tam máme, takže stavební úpravy tentokrát nebudou potřeba.